Velký kriváň, Chata pod Grúňom

Milan Vlahovič9. 10. 2010

Nevím v kolik přesně jsme vstávali, ale bylo to dost brzo na to, aby jsme z chaty vyrazili jako první. Klíče jsme nechali na „recepci“, tedy u jediného okýnka, které sloužilo i jako bar. Rozhodli jsme se, že posnídáme až na hřebeni, což samozřejmě urychlilo náš odchod a tak když jsme se dostali nad hranici lesa uviděli jsme pod námi ještě v raním oparu zahalená údolí Malé Fatry. Byl to nádherný pocit o to hezčí, že nebe bylo úplně vymetené a slunce tak tu krásnou scenérii ozařovalo. Na našem první dobytém vrcholu (Suchý, 1468 m. n. m.) jsme rozložili snídaňový tábor. Uvařlli jsme čaj, namazli chleba, otevřeli šrůtku uzeného masa... prostě pohoda.

Později se ukázalo, že to byl jediný klidný okamžik toho dne. Krátce poté co jsme totiž zbalili vařič a potraviny a vyrazili jsme na cestu se za námi vynořila skupinka lidí, která vyšla ze stejné chaty jako my. Věděli jsme o nich tedy už dýl, ale až na hřebeni, jak šli jeden za druhým, bylo vidět, že je jich skutečně dost. A to už se i z druhé strany, proti nám, začali trousit turisti. Moc se nám to samozřejmě nelíbilo, protože se tím ztratil nádech divokosti přírody, ale to prý k slovenským horám patří.

O cestě po horském hřebeni toho obecně asi není moc co psát, ale je potřeba podívat se na fotky. Jen by stála za zmínku jedna okolnost, která z fotek moc patrná není. Protože jsme měli dost nabitý plán, tak jsme nasadili trochu rychlejší tempo. Jako nejlepší chodec se ukázal Kulička. Naopak nejhorší jsem byl já. Na svoji obhajobu ale musím dodat, že důvod byl v nejtěžím batohu - když jsem ho pak doma vážil tak jsem se s plnými lahvemi dostal na 22 kg a to už bylo bez potravin. Rozhodně je dobré před nějakou větší turistikou porovnat hmotnosti zavazadel a pokusit se je u všech členů týmu dostat na podobnou hmotnost. Přičemž 20 kg už je dost - ideálně kolem 15 kg. Na jedné z posledních fotek jsem zachycen v posledním tažení jak se válím na stráni.

Ta stráň na které ležím je začátek sestupu k chatě pod Poledňovým Grúňom. Šlo o nejprudší sestup, který jsem kdy absolvoval. Navíc byla ta stráň silně podmáčená. Délka trasy nemohla být snad ani 2 km, ale sestup trval snad hodinu. Z čeho jsme měli ale radost bylo, že jsme zvolili náš směr cesty a nemuseli jsme to stoupat. V chatě jsme nejdřív byli nepříjemně zpraženi zprávou o plném stavu lůžkových kapacit. Ale podařilo se nám ukecat recepčního, aby nás nechal spát na chodbě na rozkládací pohovce. A pak jsme se už uvelebili v přilehlé hospůdce, kde jsme si dali nějaké jídlo (myslím, že halušky), pár piv a později se vytáhli hudební nástroje. Pak se k našim hudebním pokusům přidali i jiní zákazníci. Bylo veselo. A to bylo i u ukládání do spacáků. Okolo se potulovalo další osazenstvo chaty, smrděli (nám) tam boty, blikalo světlo... Moc si ani vlastně nevybavuju co tam bylo tak veselýho, ale vybavuju si, že jsem se nasmál. Třeba to někdo v komentáři doplní o detaily.